Dlouhý klid a potom...

Po druhém pokusu o sebevraždu se mi stavy stále střídaly. Přicházelo to, pak zase odcházelo a takto neustále, ale všechno bylo v jisté míře zvládnutelné, takže nic zajímavého se moc nedělo. 

Zlom přišel, když jsem začal studovat VOŠ při zaměstnání a přišlo zkouškové období, povinná praxe a do toho to moje psychicky náročné zaměstnání...

Jako vždy to začalo pozvolna, takže bylo velmi obtížné rozpoznat varovné příznaky přicházející ataky. Nejdříve to byla lehká paranoia, u které se měnila intenzita a její příchod a odchod. Následovaly bludy, při kterých to bylo velmi podobné jako u paranoiy. Když to vezmu kolem a dokola (jak říkával můj profesor), v mém životě nic neobvyklého, tudíž jsem si myslel, že je to jen nějaké přechodné období a zase to všechno odejde.

Při jedné návštěvě u psychiatra jsem o tom s ním mluvil a řekl mi, že léky to není, protože ty fungují dobře. To byla jeho jediná odpověď a s pocitem křivdy jsem také odcházel domů. Připadal jsem si velmi nepochopený, a jak jsem již psal, ukřivděný, protože jsem si připadal jako nějaký lhář... Jako by psychicky nemocní lidé měli potřebu si své problémy nějak vymýšlet, či co.

Bylo to opravdu hrozné, protože jsem měl ozvučené myšlenky, jako jsem měl vždycky, při takové atace. Bludy a paranoia mě začala ovládat, přestával jsem vycházet z bytu a opravdu velmi jsem se bál jít například nakoupit, protože mi dělalo problém stát u pokladny ve frontě. 

Snažil jsem se tomu nepoddávat, ale opravdu to nešlo. Kdo to nezažije, tak vážně neví, jaké to bylo utrpení. Velmi se mi zhoršil spánek, protože když jsem usínal, tak jsem měl v hlavě hrozný zmatek. Myšlenky mi lítaly jedna přes druhou a jak jsem řekl psychiatrovi, měl jsem v hlavě naprostý guláš, kvůli kterému jsem nedokázal na nic normálního myslet.

Samozřejmě se mé problémy stupňovaly a to už byl únor roku 2018, kdy jsem skončil v nemocnici na lůžkové psychiatrii.

O pobytu na psychiatrii napíšu v dalším článku. :)