Oči vzhůru

Už se vám to někdy stalo, že jste nedokázali koukat rovně? Mně se to stává docela často a je to velmi nepříjemné. Obzvlášť když je to nejméně vhodné a jste například v práci, na nákupu nebo někde ve společnosti.

Začíná to velmi pozvolna. Nejdříve začnu být zamlklý, ale zase ne že bych přestal úplně mluvit, to ne. Nejde mi pořádně odpovídat, spíše se zaměřuji na jednoslovné odpovědi, které mi nezaberou tolik přemýšlení. Je to velmi zvláštní pocit, když to začíná, protože vím, že to pomaloučku přichází, ale nedokážu tomu nějak zabránit. Vždy si vezmu jen tabletku na uklidnění, protože mě to vždy rozhodí.

Když se překlene ta počáteční fáze, tak dále nastupuje samotný projev tohoto útěku. Následně mám silnou touhu a nutkavé jednání stáčet oči nahoru. Není to, jako když se podíváte do nebe na obláčky, nebo se kouknete na strop, zda tam neleze pavouk nebo tam nemáte pavučiny. Toto je zcela jiné. Oči nejdou pořádně ovládnout a nemohu se téměř vůbec podívat dolů.

Nehledě na to, že pokud se mi to stane v práci, tak jen velmi těžce dokážu pracovat, protože nedokážu pohledět na místo, které chci. Neustále oči směřují o trochu výše. Pokud jsem v práci, tak se vždy snažím nedávat na sobě něco znát, ale je to velmi těžké, když koukáte pořád nahoru. Podle mého názoru to na mě někdy kolegové poznají, jen nechtějí o tom mluvit, aby mě neuvedli do rozpaků.

Nedávno jsem přemýšlel o tom, proč se toto děje, jelikož to bylo čím dál častěji. V práci dvakrát po sobě, o volno, které jsme strávili s Romčou po výletech a takto bych mohl pokračovat dál a dál. Zavolal jsem tedy své bývalé psycholožce, která za mnou docházela na střední školu a ta mi to řekla.

Jmenuje se to ZAKOUKÁVÁNÍ a je to fyzický projev únik z reality před nějakým problémem, stresem, nebo něčím nepříjemným pro daného jedince. Po těchto informacích jsem začal dumat nad tím, proč se mi to děje. Bohužel jsem na nic nepřišel, protože mi přijde, že jsem v pohodě. Nejdříve jsem si myslel, že mi to způsobuje práce, nebo respektive stres, který tam je, i když ho nevnímám nějak silně. Toto jsem si myslel opravdu dlouho, ale pak jsem si vzpomněl, že když jsem byl doma na pracovní neschopnosti, tak jsem toto řešil s doktorem a to jsem do práce nechodil. Také to tehdy bylo časté, ale je pravda, že teď je to častější.

Uvidíme, jak to půjde dál, ale pravděpodobně bych si musel najít nějakého psychologa, abych se mohl někomu "vykecat" a odejít s čistou hlavou.

Stalo se vám to někdy? Pokud ano, nebo máte jiný dotaz, či si chcete popovídat, tak mi klidně napiště.