Přišlo to nějak rychle...

Opravdu to přišlo nějak rychle, ale tuto otázku jsem si ale už nedokázal položit, protože jsem byl totálně na hromadě, jak by někdo řekl. Ta rychlost, s kterou přišla akutní těžká psychóza plná bludů, zvuků, ozvučených myšlenek a paranoiy, byla opravdu obrovská.

Nejdříve to začalo to tím, že jeden den do zakouření marihuany jsem byl totálně mimo, mluvil jsem hrozné nesmysly a nedával jsem do hromady souvislou větu, natož potom vést nějakou konverzaci. Ten den jsem musel do obchodu a ta cesta byla opravdu příšerná, protože jsem byl opravdu hodně paranoidní, a když jsem šel kolem autobusové zastávky, tak na mě létaly obličeje, myslím přímo ke mně, stále blíž a blíž. Bylo to opravdu hrozné a do toho všichni na mě koukali, nekoukali, oni mě přímo sledovali. Doslova jsem toto věděl, nebyla to jen nějaká mylná domněnka, protože já jsem tomu přímo věřil.

Když jsem toto všechno zvládl, tak jsem byl na sebe docela pyšný, že jsem tam dokázal jít. Chvilku na to jsem telefonoval kamarádce, protože ke mně přišel můj pes a najednou se chtěl mazlit hodně. Vůbec mi racionálně nedošlo, že jen poznal mou zoufalost, ale myslel jsem si, že je nemocný a dokonce jsem viděl, jak stále tmavne a tmavne. Ihned jsem volal své nejlepší kamarádce a všechno jsem jí řekl a do toho jsem hodně brečel, že Dasty je nemocný a že asi umře, což já nechci. Pamatuji si, že jsem měl opravdu velký záchvat pláče a kamarádka mě pořád uklidňovala, prý poznal to, že mi není dobře, a proto se chce mazlit.

Nicméně krátce na to přišel můj partner domů a jediné, co si pamatuji je, že mi řekl, ať si vezmu Neurol, protože se to "zase rozjíždí". Takto mi to řekl a já jsem si ho vzal a šel jsem si lehnout. Poté si nic nepamatuji, jen asi to, že jsem se bál druhý den jít do práce, že to na mě poznají, že mi není dobře.

Druhý den ráno jsem musel jít na autobus do práce s Romčou (partnerem), protože jsem se bál, že by mi třeba ujel nebo něco. Celou dobu jsem nevěděl, co je skutečnost a co není. Stále jsem si také myslel, že všechno ovládám vlastní vůlí, takže jsem si myslel, dokonce jsem tomu i věřil, že autobus přijel jen díky tomu, že jsem to chtěl. Bláznivé, že? Ale opravdu to tak bylo, bohužel. V práci jsem to nějak chvilku zvládal, a potom jsem dostal nějaký záchvat, či co, protože jsem začal zase hrozně brečet, byl jsem hodně zmatený, takřka úplně mimo a musel jsem si vzít půl dne dovolené. Jel jsem tedy domů v poledne, ale ta cesta byla taky opravdu šílená, protože se opakovalo to, co bylo ráno s autobusem. Přijel jsem domů a šel jsem spát.

Zbytek si moc nepamatuji, snad jen to, že o víkendu jsem pořád opakoval to, že mám nějakou hnusnou virózu, která mi požírá mozek, ale pouze když jsem vzhůru, takže musím pořád spát. A to jsem taky pořád spal, za pár dní to pomalu začalo odcházet a já jsem se pořád ptal, co jsem vyváděl, co se stalo, protože jsem si pamatoval pouze něco, spíše nějaké střípky, které jsem vypsal dohromady v jeden článek tady pro vás.