Za co, pane bože, za co...

Po neschopnosti jsem nastoupil do práce, protože jsem byl zcela bez příznaků, takže jsem si myslel, že ta hnusná a podlá nemoc je už za mnou a teď budou jen lepší dny. Několik měsíců to tak bylo, to ano. Našel jsem si milujícího partnera, s kterým jsem doteď, i po tom všem to zvládl se mnou a já ho za to neskutečně miluji.

Jako to bylo vždycky, když jsem byl v remisi, tak i tak jsem vysadil všechny léky, protože jsem si neustále opakoval, že už jsem vyléčený, že už to nikdy nepřijde. Spoustu známých mě i varovalo, že bych to neměl dělat, že bych je měl brát, protože to zase přijde, jako to bylo vždycky, ale já jsem jim tvrdil, že už to nikdy nepřijde. Že už budu jen a jen v pohodě. Pár měsíců to tak bylo, ale potom to přišlo...

Nejdříve to začalo opět velmi pozvolna o několik měsíců později. Paranoia byla tak nenápadná, že jsem si stále myslel, že to zase bude jen nějaké přechodné období, že to je třeba reakce na nějakou špatnou situaci. Vůbec jsem si nepomyslel, že by se mi mohla vrátit moje nemoc. Ani jednou jedinkrát jsem na to nepomyslel. Nicméně se to všechno začalo zhoršovat a k tomu se přidaly i bludy, které většinou jdou ruku v ruce s paranoiou.

Všechno se nejdříve dalo vždy nějak zvládnout, stále jsem si myslel, že mám všechno pod kontrolou a s nikým jsem se o tom nebavil, protože jsem to nepovažoval za důležité. Stále jsem nechodil k doktorovi, protože nějaké jiného jsem neměl a ke svému stávajícímu jsem už nemohl jít, protože by byl na mě hodně naštvaný a určitě by na mě křičel, jako to bylo ne jednou... Ach ano, ne jednou se mi stalo, že můj psychiatr zapomněl na svojí profesionalitu a začal na mě křičet. Celkem zvláštní, nemyslíte?

Dokonce jsem ani neměl u sebe žádná antipsychotika, protože jsem se během té doby stěhoval a v té době jsem nebral za důležité si brát tyto léky s sebou, protože jsem si tenkrát myslel, že už je nikdy nebudu potřebovat, že moje nemoc byla způsobená prostředím, ve kterém jsem předtím žil (tzv. exogenní původ problémů). Každopádně tomu tak nebylo a moje problémy se stupňovaly.

Paranoia a bludy byly tak hrozné a ovládavé, že jsem si kolikrát myslel, že už to nezvládnu. Měl jsem utkvělou myšlenku, že mě můj partner podvádí a chová se zcela normálně, jen abych to nepoznal. Jenže to nebyla jen nějaká domněnka, protože já jsem tohle přímo věděl a věřil jsem tomu. Také jsem se mu kvůli tomu snažil dostat do jeho telefonu, protože už mě to zcela ovládalo a nešlo tomu nějak zabránit.

Do toho jsme se doma hrozně hádali, protože jsem byl náladový, což obvykle nejsem. Dost často se stávalo, že jsem přišel domů z práce a z ničeho nic jsem začal velmi ošklivě křičet na partnera, ale opravdu velmi hnusně. Říkal jsem velmi ošklivé věci, kterých jsem potom litoval, ale v tu chvíli mi přišlo, že mě moje pusa neposlouchá a žije si vlastním životem.

Tyto problémy se tak zhoršovaly, že jsem udělal tu největší blbost v mém životě. Zakouřil jsem si marihuanu...