To bylo něco... 

Jako vždy to začalo velmi pozvolna. Mělo to velmi nenápadný nárůst, že to ani nešlo nějak rozpoznat pomocí varovných příznaků, které mi dávalo moje tělo.

Zrovna jsem se doléčoval po únorové hospitalizaci na psychiatrii, když silně pozitivní stresová situace vyvolala mojí další, a mnohem silnější ataku nemoci. Nejdříve se paranoia a bludy daly nějak zvládnout, tudíž mě to zatím ještě neovládalo, ale začalo to být mnohem silnější a silnější. 

Paranoia se změnila na stihomam, protože jsem obvolával téměř všechny známe a příbuzné, protože jsem měl prostě za to, že mě za mými zády pomlouvají. Všichni mě pochopitelně měli za totálního exota, protože absolutně nevěděli, co se se mnou děje. Já ale bohužel věděl, začal jsem ztrácet nad tím kontrolu...

Vyvrcholilo to tak, že jsem přestal vycházet z bytu, protože jsem měl utkvělou představu, že všichni mě odevšud sledují a že se mi všichni také u toho posmívají. Na telefonu jsem se omezil pouze SMSky, protože jsem si myslel, že mě odposlouchává operátor. Dokonce se stalo, že jsem přímo toto řešil se svou známou, která o mých problémech věděla. Skálo pevně mě ujišťovala, že se toto nemůže stát, protože by to byl trestný čin, ale já jsem jí to jen odkýval a stejně jsem si myslel své. Nebo respektive si to myslel můj mozek.

V těchto chvílích jsem neustále říkal, že můj mozek mi stále hází klacky pod nohy, abych nemohl žít spokojený život. No není to absurdní?

Zmatek v hlavě, o kterém jsem mluvil minule byl tak silný, že chvílemi až začínal křičet a myslel jsem, že si vyvrtám díru do hlavy nějakou vrtačkou, protože do toho jsem měl stále ty ozvučené myšlenky a hýbaly se mi i věci.

Toto byla moje první větší ataka nemoci a bylo to opravdu hrozné, protože do té doby bylo všechno procházka růžovým sadem.