Nevím kudy kam
Nejdříve to začalo jednou, pro mě, velmi náročnou směnou v práci, kdy jsem byl opravdu hodně psychicky vyčerpaný. Nejde o to, že neumím nebo nechci pracovat, ale byl takový hrozný zmatek a chaos na pracovišti, že jsem to prostě nedal a musel jsem si vzít dovolenou. Během té dovolené se mi zhoršil můj zdravotní, respektive psychický, stav, že mi moje praktická lékařka musela píchnout Apaurin na uklidnění, protože jsem měl záchvat úzkosti. I když já jsem si myslel, že mám infarkt.
Rozhodl jsem se, že si budu muset najít jinou práci, protože už to nezvládám. Tu práci mám moc rád, baví mě na tom ten přímý kontakt s lidmi, ale co si budeme nalhávat, je to psychicky náročné a se svojí nemocí musím taky koukat na svoje zdraví. Šel jsem tedy na pracovní neschopnost a hledám si nové zaměstnání, které by mě aspoň trochu tak bavilo, jako práce v nemocnici.
Je tomu asi tak 2 nebo 3 týdny, kdy na mě přišla nějaká deprese. Nechtělo se mi nic dělat, byl jsem pořád unavený. Pamatuji si, že jsem spal v noci třeba i 13 hodin v kuse, přes den jsem spal taky pár hodin. A hygiena? Musím se přiznat, že ač se za to hrozně stydím, tak hygiena byla na bodu mrazu, protože jsem se nedokázal dokopat ani ráno do koupelny, abych si vyčistil zuby, natož potom se osprchovat.
A pak to přišlo... Ty hnusné, vtíravé myšlenky o tom, že mě Romča podvádí a k tomu i ta moje slavná paranoia. Tyhle odporné a zákeřné bludy mě provází už od poslední ataky v prosinci, kdy jsem na tom byl teda hodně špatně, takže teď se to dá ještě zvládnout. Jenže ty bludy mě tak ovládly, že jsem si založil na jedné stránce falešný účet a chtěl jsem si spát a domluvit rande s Romčou. Prostě abych si ho vyzkoušel, jenže to prasklo a byl pak na mě hodně naštvaný. Nicméně jsme si to rychle vysvětlili a on pochopil, že jsem to neudělal s nějakým jiným úmyslem. Uvědomil si, že zase na tom nejsem moc dobře psychicky a byl mi oporou, když jsem mu brečel na rameni kvůli velkému strachu, že o něj přijdu tím mým chováním. Chvilku jsem byl v pohodě, chvilku jsem brečel, aniž bych měl důvod. Bylo to děsné.
A krátce na to jsem začal znova přemýšlet o sebevraždě. Uvědomil jsem si, že svým chováním ubližuji hlavně mému manželovi, kterého miluji a pochopitelně mu nechci takhle škodit a být na něj zlý. Nejdříve to bylo jen uvažování o tom a potom se rozvinulo v přemýšlení, jakým způsobem to udělám. Chtěl jsem si podřezat žíly, protože to je jistota, ale nechtěl jsem, aby to poslední, co ucítím před smrtí, byla ještě fyzická bolest. Bohatě stačí ta psychická. Pak přišlo na řadu předávkování léky, kterých mám doma celkem dost.
Tato myšlenka mi v hlavě hrála pořád dokola a nikomu jsem o tom neřekl, protože jsem to myslel vážně. Až jednoho dne, kdy mi bylo ještě hůř, jsem to řekl Romčovi, že už tady prostě na tom světě nechci být, že každému jen škodím a že mě ten život už nebaví. Po naší domluvě a jednom emailu s mým psychiatrem, jsme se rozhodli, že druhý den dopoledne zavolám na psychiatrii a pojedu tam na vyšetření.
Druhý den jsem tedy zavolal na psychiatrii do Ústí v domnění, že v Mostě je to zavřené (řekla mi to kamarádka). Vše jsem jim v rychlosti řekl a chtěl jsem přijet odpoledne, až přijde Romča domů. Nechtěl jsem totiž jet sám, ale na to mi bylo řečeno, že už je to pozdě. A pak se to rozjelo, protože pro mě přijela záchranka, kterou mi zavolali z Ústí a ještě k tomu i policie. Následně mě odvezla záchranka tedy na psychiatrii do Ústí, kde mě vyšetřila lékařka, která se mnou mluvila po telefonu. Hodně jsme si povídali a mě v tu chvíli došlo, že mám pro co žít, že ač jsou ty psychické bolesti sebe horší, musím to vydržet. S odstupem času mi došlo, že v skrytu mysli v tom mohla hrát roli i paranoia a bludy, že kdyby byl R. doma sám, měl by možnost mě podvést a že mi to taky v té mojí hlavě takto kolovalo... Takže jsme si popovídali a já jsem šel domů, nebo spíš jsem čekal 3 hodiny na sanitku, než mě odveze domů. To byl pátek.
V sobotu se moje nálada jaksi nějak zhoupla nahoru a já jsem byl plný energie, únava byla tu a tam a já jsem neustále chtěl něco dělat, měl jsem velikou chuť na sex. Mohl bych opravdu každou půl hodinu, kdyby to bylo možné. Večer takhle sedíme u televize a já najednou říkám, že si připadám jako křeček v kolečku, kterému někdo to kolo drží, aby nemohl běhat. Takže jsem šel ve 22:30 na procházku. Chodil jsem po Teplicích jak nějaký cvok, kolem mě samí opilci a povaleči a já si v klidu chodil dál a dál. Po hodině, na půli cesty na benzínku pro pití, mi došlo, že chci jít domů na počítač a psát. Otočil jsem se a šel jsem tedy tou samou cestou domů. V hlavě spoustu myšlenek, jedna přes druhou a žádný řád, prostě chaos v hlavě. Nebo jak já říkám, že jsem tam měl guláš. Usnul jsem až v jednu ráno a za pár hodin zase vzhůru.
Pak se to nějak uklidnilo a možná i vrátilo do normálu a já jsem byl několik dní v pohodě, nicméně opět přišla únava a bojím se, že opět přichází deprese...