První pokud o sebevraždu
Nepamatuji si přesně, zda se k tomu nepřidružila i deprese, ale prostě jsem ztratil chuť žít. Není to ovšem takový ten pocit, který si každý "zdravý" člověk minimálně jednou za život řekne: "Už mě život nebaví." Byla to naprostá ztráta zájmu o vše, a tudíž i o život samotný. Přestal jsem téměř jíst, pít, protože jsem prostě neměl chuť k jídlu. Vlastně jsem neměl chuť k ničemu.
V té době jsem stále chodil do školy a nedovedete si představit, jak strašně moc jsem se musel přemlouvat, abych tam vůbec došel a více méně to protrpěl. Najednou se stalo něco, co mou rodinu velmi zarazilo.
Z jedniček a dvojek jsem zhoupl na trojky a čtyřky. Mé rodiče velmi trápila moje laxnost k tomu všemu, ke školu, k životu, k hygieně. Prostě to nedokázali pochopit, že je mi to všechno absolutně jedno. Nepochopili, že když nechci žít, tak je asi jasné, že mi dělá problém se i umýt, vyčistit zuby. Bylo to velmi ošklivé období...
Nicméně toto trvalo celkem velmi dlouho, protože moje rodina se o mně téměř nikdy nezajímala, takže ani toto všechno jim bylo lhostejné. :(
V té době jsem už pár měsíců bydlel se svojí babičkou, protože děda byl v nemocnici a jelikož byla babička velmi nemocná, tak jsme doma měli velmi nabytou lékárnou všemi různými léky, mj. i Diazepamem, který se používá na uklidnění. Již v tehdy jsem si tak pohrával s myšlenkou sebevraždy, ale nikdy jsem se neodvážil k nějakému činu. Pouze jsem přemýšlel, jak bych to udělal, aby mě to co nejméně bolelo a bylo to co nejúčinnější. V první polovině únoru všechno ale vygradovalo...
Z lékárny jsem "ukradl" jedno platíčko Diazepamu, kde bylo deset tablet o síle 10 mg. Ihned jsem s tím odešel do svého pokoje a všechny jsem si vymačkal do dlaně, a pak strčil do pusy. Neustále jsem myslel na to, že až to vše skončí, budu někde na hezkém místě a budu mít od všeho klid. Po půl hodině od spolknutí léků mi však začalo všechno šrotovat v hlavě a najednou mi došlo, že mám pro co žít, že mám minimální počet přátel, pár blízkých v rodině, kterým by určitě bylo hodně smutno, kdyby najednou o mně přišli. Ten den zrovna u nás byla i má matka, které jsem to s ledovým klidem oznámil a začala silná panika ze strany rodiny...(nedivím se)
Poté si toho moc nepamatuji, pouze jízdu sanitkou, jednodenní pobyt na dětské JIPce, a poté mě přeložili na klasické dětské oddělení nemocnice. Po domluvě se svým psychiatrem jsme se rozhodli, že by bylo dobré jít na doléčení do Dětské psychiatrické nemocnice v Lounech.
Následujících 11 dní (musel jsem na reverz domů, jinak bych utekl) na psychiatrii v Lounech bylo opravdu velmi, velmi hrozných.
Když jsem poprvé přijel na oddělení, tak jsem si řekl, že to tam vypadá velmi hezky. Bylo to tam čisté, barevné a celkem i uzpůsobené pro pobyt psychicky nemocných dětí (obrázky, malůvky po zdech atd.).
Byl jsem na pokoji číslo 1, kde se mnou byl jeden malý a jeden větší kluk s ADHD. Již tenkrát jsem nedokázal pochopit, proč ostatní děti s touto nemocí mohou být doma a oni musejí být zavření tady. No nic!
Odpoledne následoval polední klid, kdy jsme museli všichni ležet na holých postelích, protože přikrývku a polštář jsme museli mít uklizené pod postelí v šupleti. Bylo to nepohodlné, připadal jsem si jako ve vězení a ne v nemocnici.
Nejhorší ovšem přišlo večer. Byl tam s námi i jeden silný autista a jeden středně mentálně retardovaný a my, ti starší a schopnější, jsme jim museli pomoct s hygienou a následným uložením do postele. Tenkrát mě to velmi rozhořčilo, ale veškeré pocity jsem si musel nechat pro sebe, protože tam většina pacientů bylo za velmi špatné chování ve škole (převážně Romové).
V tehdejší době jsem byl ve třetím ročníku na gymnáziu a bylo mi nějakých 17 let. Nicméně jsem tam musel docházet do 9. třídy jejich základní školy, protože prostě na mě nebyli vybavení.
Večer nám na hodinu půjčovali naše telefony, ale půl hodinu jsme museli strávit povinně u televize na zprávách, takže jsme na mobil měli vlastně jen hodinu. A naše laskominy, které jsme dostali z domova jsme měli pouze za odměnu jen zřídkakdy. Prostě děs!
Po 11 dnech mě, díky Bohu, má matka vzala na negativní reverz domů a já jsem se doléčoval doma.