Návrat do práce

Uplynulo něco málo přes tři měsíce a já jsem znovu nastupoval do práce. Byl jsem na neschopence celkem dlouho a už jsem se do práce těšil, i když jsem měl jít do nového prostředí (pracuji v nemocnici a musel jsem nastoupit na jiné oddělení).

Doma to bylo celkem nudné, stále čekat, než přijde Romča domů z práce, protože uklizeno a uvařeno máte za chvíli. Někdy jsem si našel nějakou zábavu, ale někdy to bylo velmi skličující stále sledovat ty hodiny, ve kterých snad stávkovala baterie...

Nicméně jsem nastoupil do práce a vše bylo celkem v pohodě. Práce mě bavila a stále baví, neměl jsem vůbec žádné problémy, které by mě mohly nějak rozhodit z běžného režimu. Změna však nastala po asi 14 dnech.

Jak jsem začal chodit do práce, tak Romča dost často býval doma sám a já jsem zase začal mít bludy o tom, že mě tam podvádí a zase jsem začal být paranoidní. Nejhorší na tom je, že to trvá i teď. Tato myšlenka o nevěře mě doslova posedla a nemyslím na nic jiného, když nejsem doma. Neustále to mám v mysli a musím nad tím přemýšlet.

Někde v hloubi duše vím, že by to neudělal, protože mě má rád, ale můj mozek mi nedovolí racionálně uvažovat. A rozum? Ten v těchto chvílích je tu a tam...

Když se mě jednou můj lékař zeptal, jaké to bez paranoiy, tak jsem mu odpověděl, že je to velmi osvobozující, protože ta hnusná a vlezlá paranoia mě vždy ovládne a stáhne mě do svěrací kazajky, takže nemohu téměř nic. A to se začíná dít právě teď, i když beru léky, jak mám (dokonce mám ještě jeden přidaný...).

Největším pomocníkem a berličkou v těchto náročných chvílích mi byl Neurol, je to hnusný lék, který je návykový, ale já jsem byl rád za každou úlevu. Vždyť to znáte. Jednou jsem si ho musel vzít i v práci, protože jsem byl tak velmi podrážděný, že mi lezli na nervy i pacienti. Přitom se k nim snažím chovat vždy mile.

Jeden den jsem však dokonce ztrácet opět realitu a tehdy jsem se začal už opravdu obávat, že psychóza znovu přichází a budu muset znova na PN. Měl jsem ozvučené myšlenky, které nešly z hlavy dostat ven, neustále mi tam hrála jedna a ta samá písnička, kterou jsem slyšel v televizi, a nešla dostat ven. To mě tak šíleně rozčilovalo, že jsem měl opravdu chuť mlátit hlavou o zeď. Nemohl jsem nad ničím přemýšlet, protože mi to tam pořád hrálo dokola a dokola. Ruce se mi třásly jak nějakému starému dědovi a všechno na mě jaksi zářilo.

Toto se mi ale stalo zatím jen jednou a doufám, že to už jen tak nepřijde, protože to byl hnusný pocit. Teď momentálně je to zase trochu lepší (paranoia je pryč, protože Romča je se mnou doma), ale jsem doma, v klidu, takže jsem zvědavý, jaké to bude, až zítra půjdu do práce.