Stav a kapičky
Po nevydařeném ukončení pracovního týdne mou výpovědí mě čekal výletový víkend s přítelem. Nejprve se všechno zdálo naprosto v pohodě. Jeli jsme vlakem ze severních Čech až na Vysočinu, kde jsem měl možnost poznat krásné a především rodné město mého přítele Lukyho. Opravdu jsem si to moc užil, protože jsem viděl absolutně všechno... Kde bydlel jako dítě a potom jako pubertální a zlobivý synek se svojí mamkou, dále také jeho mateřskou školu, základní školu a také jeho střední školu. Opravdu mi to všechno udělalo radost, protože jsem mohl poznat kus jeho života a dozvědět se o něm spoustu informací, které mě celou dobu zajímali. Co si budem povídat, Vysočina jako kraj, je opravdu nádherná. Ta příroda všude v okolí je fakt boží. Druhý den jsme měli naplánovanou Zoologickou zahradu v Jihlavě, kde Luky byl už několikrát, ale já jsem v ní byl jako velmi malé dítě, když jsem byl na prázdninách u mého strejdy, matčiny bratra. Moc jsem se na tento výlet těšil jako ostatně na celý víkend a nezkazily mi to ani sobotní křeče čelisti ráno po probuzení a při vypravování na autobus. Bohužel chrániče na zuby, které jsem si koupil kvůli tomu zničeným zubům nepomáhá, takže jsem na autobusovou zastávku odcházel jak blázen s utěrkou v puse, aby se neulámaly další zuby.
No ale abych se vrátil k té neděli a ZOO. Bylo to moc super, protože stejně jako Luky mám i já moc rád zvířata a zoologické zahrady, protože v každé je něco "spešl". V této byla zrovn opravdu nádherná anakonda velká, která musela být dobrých 15 let stará podle velikosti. Luky měl husí kůži a ani se na ní nemohl podívat, protože hady nesnáší a bojí se jich, ale za to já jsem u ní strávil dobrých 10 minut, protože hady a plazi všeobecně miluji a také jsem členem herpetologické společnosti.
Nejhorší na tom celé ale bylo to, že zrovna v ten den tam s námi byla snad půlka naší Republiky, protože tolik lidí jsem pohromadě ještě neviděl. V tu chvíli to všechno začalo. Nejprve po mně všichni koukali, jako bych byl jeden z exemplářů zahrady. Dále začaly vtíravě myšlenky o tom, že mě všichni okolo za zády sledují a pomlouvají mě. Paranoia se dále stupňovala a mně to začínalo růst přes hlavu. Prostě jsem viděl všechny obličeje, které na mě zírají. V tu chvíli jako když mi přepne a asi i vypne mozek... Přestal jsem mluvit, měl jsem neutrální výraz v obličeji, ze kterého nešla poznat sebemenší emoce nebo mimický proces. Luky byl z toho dost nešťastný, protože se mi snažil co nejvíce pomoct, abych se do podobných stavů kvůli přicházející atace nedostával. Myslel si, že když se mi takto věnovat a budeme jezdit třeba i na ty výlety, že to už nepřijde a dostanu se z toho. Bohužel to tak nefunguje, takže jsem mu to posléze musel vysvětlit, aby to mohl lépe pochopit.
Jediná záchrana v tomto případě padla na kapky Rivotrilu, které nosím vždy u sebe pro takovéto případy. Psychiatr mi řekl, že 5 kapek je jako tableta Rivotrilu. Já jsem si v restauraci vzal lžíci, oprava, Luky mi tu lžíci musel donést, protože jsem ani nebyl schopný jít mezi větší počet lidí. Na lžíci jsme si nakapal přesně 11 kapek, spolkl a zapil to pitím. Účinek nikdy nepřijde ihned, ale s přibývajícími minutami mi bylo stále lépe a lépe. Jelikož má Rivotril lehce antidepresivní účinky, kromě těch zklidňujících, tak mi to vždy pomůže. Za půl hodiny jsem už byl sice dost utlumený, ale již jsem začal komunikovat a nebyl jsem uzavřený v té své bublině, která mě chrání od všech lidí, protože v tu chvíli jsem prostě věděl, že oni o mně přemýšlí, pomlouvají mě ve své hlavě a především, že mě všichni sledují. Naštěstí v tomto stavu nepřišli i vizuální a sluchové halucinace, které také mívám. Neměl jsem sice ozvučené myšlenky, ale za to jsem v té bublině vnímal veškeré podněty okolo mě. Zvuky zvířat z celé zoologické zahrady, mluvení všech lidí okolo mně, obsluhy v hospůdce, dokonce i lidí, kteří pouze procházeli pod námi okolo výběhů se zvířaty. Zdravý člověk toto nikdy nepochopí, proto i za to obdivuji svého partnera za to, že dokáže v takovýchto případech zachovat klidnou hlavu a snaží se mi jakkoliv pomoct, i když to někdy není bohužel v jeho silách.
Tím jsem Vám chtěl říct, noste vždy u sebe nějakou první pomoc, pokud se Vám stávají podobné věci, jako se stávají mě v situacích, kdy to už můj mozek nezvládá. :)